Tvrdost vody

Tvrdost vody je způsobená obsahem nerozpustných látek v ní obsažených, zejména vápníku a hořčíku. Jejich obsah je závislý na složení půdy, kterou voda v přírodě protéká. Tvrdost vody má vliv na využití vody pro pití a užívání. Je zdrojem tvorby vodního kamene a kotelního kamene a ovlivňuje i chuť vody.

Rozpuštěný hydrogenuhličitan vápenatý Ca(HCO₃)₂ způsobuje přechodnou tvrdost vody. Po jeho vysrážení vzniká uhličitan vápenatý CaCO₃ – vodní kámen. Přechodnou tvrdost vody lze odstranit varem.

Trvalou tvrdost vody způsobují rozpuštěné chloridy, sírany, dusičnany a křemičitany, které varem odstranit nelze.

Vápník obsažený ve vodě je prospěšný ze zdravotního hlediska. Napomáhá ke zdravému růstu a zabraňuje odvápnění organizmu. Proto je vhodnější pít tvrdší vodu, ale tvrdost by neměla dlouhodobě přesahovat určité hranice. Ty nejsou dány žádnou legislativou, nicméně ve vyhlášce pro pitnou vodu je doporučeno rozmezí 2,0–3,5 mmol/l. Pitná voda v Praze je většinou měkká až středně tvrdá (1-2 mmol/l), v Brně tvrdá (3-3,5 mmol/l).

Vyšší tvrdost vody s sebou přináší zvýšení spotřeby pracího prášku, voda je po převaření zakalená, fleky na zařizovacích předmětech (baterie, vana, WC, …) a obkladech v koupelně nebo kuchyni, horší mycí schopnosti mýdla atd.

Podle současných norem se tvrdost vyjadřuje jako suma vápníku a hořčíku v mmol/l. Běžně používané jsou však i starší jednotky – německé stupně °dH (1 mmol/l = 5,61 °dH), případně francouzské stupně °F.

Meze tvrdosti vody

zdroj: Pražské vodovody a kanalizace, a.s.